MANAŽERSKÉ DOVEDNOSTI

V úvaze o rozdílech mezi manažerem a leaderem (lídrem, vůdcem) jsem se dostal až k charakteristickým rysům vůdčích osobností. Protože předpokládám, že majitel firmy (potažmo akcionáři) chtějí ve své firmě především lídry (vůdčí osobnosti) na klíčových pozicích, budu se dále věnovat především těm dovednostem manažerů, které z nich dělají skutečné lídry. Mezi tyto dovednosti patří:

Manažer (leader) a vize

Slovo vize je definováno jako „vidění do budoucnosti“. Je odvozeno z latinského visio, což znamená „vidění, zjev, představa“.

Vize je hlavní cíl subjektu pro dlouhodobější horizont, zpravidla 10 let, pouze načrtává v koncepčních pojmech budoucí vývoj a postavení, ať už organizace či jednotlivce. Ve svém důsledku jsou to myšlenky, které předvídají svou dobu. Každá vize je vlastně odvozena od snu člověka. Je to romantická představa, která má reálné kořeny.

Je to právě vize jednotlivce, manažera / leadera, od které se odvozují cíle a záměry podniku. Warren Bennis k tomu říká: „Všichni lídři, které znám, přesně vědí, čeho chtějí dosáhnout.“ (Warren Bennis, Staří psi a nové triky, str. 21)

Teprve pokud leader (lídr) dokáže získat lidi pro svou vizi, tak, že se stane vizí sdílenou, dostává tato myšlenka budoucnosti pevný, reálný základ pro svou existenci. Je nezbytné, aby vize byla přijata lidmi, kteří vůdce následují. Aby tito lidé přijali danou vizi opravdově, svým srdcem, tak jako leader (protože teprve pak je skutečně reálná šance na uskutečnění dané „věci“), musí být nejdříve lidmi přijata právě osoba leadera (lídra) jako taková. Lidé nejdříve musejí přijmout člověka, tzn. že si leader (lídr) musí u lidí vybudovat důvěru. Teprve když lidé přijmou osobu vůdce, potom budou také otevření a vstřícní k přijetí vize, kterou má.

V počátku své činnosti vůdci nehledají odpovědi na otázky začínající „jak“, nýbrž na ty, které jsou uvozeny slovy „co“ a „proč“, čímž utváří vizi. A to je hlavní práce každého vůdce. Lidé, nejen v dnešní době, hledají zcela přirozeně smysl toho, co dělají. Proto, když vůdce dokáže lidem, hledajícím v životě nějaký smysl, dát vizi, která odpovídá na otázku proč něco dělat, zcela přirozeně je ovlivní pro „svou“ věc. A co je hlavní, lidé jsou sami automaticky motivováni k tomu, aby něco vykonali. Do hry již nevstupuje pouze materiální odměna a motivace ve formě mzdy či jiných osobních výhod (to se stává druhořadou záležitostí), ale jedná se zde o skutečnou, niterní motivaci každého zaměstnance.

Je to právě vize, která vytváří zaujetí v srdcích leaderů (lídrů) i v srdcích těch, kteří je následují. A je to vize, která „přenáší“ jednotlivce i celé organizace přes všechny překážky k vytouženému cíli.

Henry David Thoreau prohlásil, že pokud se člověk vydá na cestu vedoucí k uskutečnění svého snu, postupuje po ní s důvěrou kupředu a pokouší se žít tak, jak si předsevzal, dočká se úspěchu v přiměřené době. Říká, že pokud jste si vysnili vzdušné zámky, vaše práce nesmí přijít vniveč - váš cíl je v pořádku, musíte ho ale postavit na solidní, pevný základ. Ať už má leader (lídr) jakýkoliv sen, za určitých předpokladů a při trpělivosti a vytrvalosti, je schopen tento sen, tuto svou vizi, naplnit.

Manažer a charakter + integrita

Slovo charakter pochází z řeckého charaktér, což znamená „vryté znamení, vlastnost, rys“. Charakter znamená morálně psychologickou kvalitu člověka, resp. souhrn relativně stálých vlastností osobnosti, které tvoří celek (projevují se jako identita a integrita) a určují jednání a chování člověka zevnitř. Velmi důležitým slovem je zde „zevnitř“. Charakter nemá nic společného s tím, co se děje kolem člověka. Je to obrazně řečeno zdroj, který působí zevnitř člověka a projevuje se navenek.

Náš charakter je v podstatě směsice našich návyků. Charakter člověka není něco, čemu je osoba vydaná na milost či nemilost, s čím se narodila. Pokud se jedná o soubor našich zvyků, pak člověk sám může svou vůlí a rozhodnutím určovat povahu svého charakteru. Je samozřejmé, že na náš charakter má vliv prostředí, ve kterém vyrůstáme, ve kterém se nacházíme a žijeme v současnosti, lidé, s kterými jsme se stýkali a s kterými se stýkáme či zkušenosti, které máme za sebou. Všechny tyto skutečnosti ovlivňují naši podstatu, náš charakter, ale jsme to opět pouze my, kdo rozhoduje o tom, jak k něčemu přistoupíme a jaké závěry pro sebe uděláme. Podmínky, ve kterých žijeme, nás ovlivňují, ale je to naše rozhodnutí, které nás formuje. Máme moc zvolit si pozitivní či negativní odezvu na jakoukoliv vnější skutečnost.

Charakter je jednou ze základních náležitostí každého vůdce. Mluvím-li o charakteru, mám na mysli principy jako je slušnost, bezúhonnost, čestnost, lidská důstojnost, ohleduplnost, trpělivost, úcta, snaha být druhým prospěšný či „zlaté pravidlo“, které říká: jak chceš, aby se k tobě chovali druzí, tak se chovej ty k nim. K tomu John C. Maxwell poznamenává: „Ryzost charakteru není v souladu s duchem naší doby. Nejrozšířenější životní filozofie, která ovlivňuje naši kulturu, se orientuje na materialistickou, konzumní mentalitu. To, co v tuto chvíli nejvíc potřebujeme, je nahrazení našich hodnot (materiálních) těmi, které mají trvalý význam (vycházejících zevnitř, z charakteru člověka).“ (John C. Maxwell, Rozvíjejte své vůdčí schopnosti, str. 57).

Charakter velmi úzce souvisí s tím, co člověk hluboko uvnitř sebe cítí. Skutečně charakterní člověk jedná v souladu s tím, co hluboko uvnitř sebe cítí, o čem je skutečně přesvědčený, že je správné – a to bez ohledu na mínění okolí či většiny. Nezáleží na tom, zda je jeho přesvědčení objektivně správné. Toto přesvědčení je něco, co je správné pro daného člověka. Leadeři (lídři) sjednocují to, čemu věří, s tím, co dělají. To je charakter a samozřejmě s tím úzce souvisí i integrita.

Integrita podle slovníkové definice znamená celistvost, nenarušitelnost určitého celku. Velmi prostě, nicméně výstižně, by se dalo říci, že osobní integrita je vědění toho, co víte. Co víte, je to, co víte, a mít odvahu vědět a říkat, co jste zpozorovali, to je integrita. Každý člověk má své vlastní svědomí, vnitřní hlas. Tento hlas nikdy neutichne, ač si bude člověk v hlavě zdůvodňovat své chování jakkoliv. Integrita ve svém důsledku znamená akceptovat svůj vnitřní hlas a jednat v souladu s ním.

Warren Bennis k tomu říká: „Charakter není něco plytkého, co se projevuje pouze navenek. Charakter není převlek, který nás má přivést k úspěchu – charakter nás vymezuje jako člověka, jako osobnost. Lídři jsou integrované osobnosti, které jednají čestně, v souladu s tím, co říkají. Lídři plní své závazky a sliby. Opravdoví lídři žijí a jednají v souladu s teoriemi, které zastávají a obhajují.“ (Warren Bennis, Staří psi a nové triky, str. 35)

Při vedení lidí je charakter leadera (lídra), skutečná, upřímná a nefalšovaná opravdovost člověka, jedním z rozhodujících prvků, který vytváří důvěru a ochotu lidí nechat se manažerem vést. Pouze člověk, který jedná v souladu se svými slovy, je skutečným leaderem (lídrem). Lidé nerespektují a nebudou dlouhodobě následovat někoho, kdo je viditelně v rozporu mezi tím, čemu věří, co říká a co dělá.

Manažer a zodpovědnost

Slovo zodpovědnost je totožné se slovem odpovědnost. Pochází z anglického slova responsibility. Podíváme-li se blíže na původ tohoto slova, je složeno ze dvou částí – response (odezva) a ability (schopnost), pochopíme skutečný význam slova odpovědnost. Odpovědnost doslova znamená schopnost volit svoji odezvu.

Stephen R. Covey řekl: „Jako lidské bytosti jsme odpovědni za své životy. Naše chování je funkcí našich rozhodnutí, nikoliv podmínek, ve kterých se nacházíme. Můžeme podřídit pocity hodnotám. Přebíráme tak iniciativu a odpovědnost za to, aby se věci staly.“ (Stephen R. Covey, 7 návyků vůdčích osobností, str. 64)

Již v odstavci pojednávajícím o charakteru jsem se zmínil o tom, že člověk má moc zvolit si svou reakci na jakoukoliv vnější situaci. Otázka zní, do jaké míry si jedinec tuto moc uvědomuje. Leadeři (lídři) nesvalují vinu na jiné lidi, na okolnosti či podmínky. Nehájí své chování něčím takovým jako je podmíněnost svého chování. To, jak se chovají, je výsledkem jejich vlastní, vědomé volby. Chování manažerů-lídrů není produktem podmínek, v nichž se nacházejí. Jejich chování je výsledkem jejich vědomé volby na tyto podmínky. Tomuto se říká skutečná odpovědnost.

Předpokladem pro to, aby člověk na sebe vzal odpovědnost, je, aby si jednak uvědomil existující fakta a především, aby si byl vědom toho, že má moc změnit tato existující fakta. Jinými slovy, skutečný leader (lídr) si je vědom své síly a svých možností k vytvoření takových podmínek či dosažení takových výsledků, o které mu jde, bez ohledu na vnější vlivy a prostředí, ve kterém se nachází. Jak řekl Tomáš Baťa: „Pro člověka, který chce a má vědomosti, není nic nemožné“. (T. Baťa, Úvahy a projevy) Tímto výrokem pouze zdůraznil skutečné možnosti člověka – pokud na sebe vezme zodpovědnost.

Základním předpokladem pro převzetí odpovědnosti je iniciativa, aktivita. Chopit se iniciativy znamená zapříčinit, aby se věci děly. Warren Bennis k tomu uvádí: „Na aktivní lidi je možné se spolehnout. Jejich heslem je – budete-li sedět na zadku, nikam se nedostanete. Chcete-li uspět v tom, co děláte, ať už je to cokoli, musíte se nakonec zvednout a dát se do práce. Všichni lídři jsou pevně odhodláni realizovat určité cíle, mají vizi, jsou schopni vidět věci nejenom takové, jaké jsou, ale i jaké by měly být – a mají schopnost podniknout kroky umožňující, aby takové opravdu byly.“ (Warren Bennis, Staří psi a nové triky, str. 49) Autor nehovoří o ničem jiném, než o schopnosti vůdců vzít „věci do svých rukou“ a „pohnout s nimi dopředu.“ Nehovoří o ničem jiném, než o ochotě vůdčích typů převzít za dění odpovědnost.

Odpovědnost člověka se projeví mnohdy především v krizových situacích, kdy se věci dostávají až na bod mrazu – v takových chvílích se projeví lidskost, charakter a opravdové síla skutečných lídrů. V krizových situacích se lídři nevzdávají a nezříkají se své odpovědnosti. Jeden generální ředitel k tomu dodává: „To jsou ty chvíle, kdy se zařeknete, že neustoupíte, a zvládnete, co je zapotřebí.“ (Warren Bennis, Staří psi a nové triky, str. 49)

Manažer a rozhodnost

Podle jedné ze slovníkových definic je rozhodování proces, v němž člověk uvažuje o vztahu hodnoty jednoho z možných cílů k hodnotám jiných cílů. Rozhodování se podle této definice nevztahuje pouze k cíli jednání, ale i k prostředkům.

Rozhodování je dynamické a vědomé. Často si lidé neuvědomují, že i tím, že se pro něco vědomě nerozhodli, se vlastně nevědomky rozhodli. Rozhodli se pro to, že se nerozhodnou. Proto je rozhodování vědomé. Jinými slovy, celý život je neustálý proces rozhodnutí, ať už malých či velkých. Člověk se rozhoduje neustále – jediná otázka je, do jaké míry činí člověk rozhodnutí na základě přemýšlení a do jaké míry na základě zvyků. Jsme neustále nuceni přijímat rozhodnutí.

Rozhodnout se znamená: „určit, jak a co se má stát.“ (Autorský kolektiv, Slovník spisovné češtiny, str. 359) Pokud si uvědomíme tuto definici do důsledku, uvědomíme si také to, jakou moc má člověk v rukou. Všichni lidé, kteří mají vizi a přijímají zodpovědnost, v sobě mají hluboko zakořeněný význam slova rozhodnost. Ať už si toho jsou vědomi či nikoli, všichni vůdci určují, jak a co se má stát – a co se nakonec také stane. Jak říká Warren Bennis, všichni vůdci tvrdohlavě prosazují svou vizi a usilují o její realizaci.

Schopnost rozhodovat se, a zejména rozhodovat se správně, není nic, s čím by se člověk narodil. Je to schopnost, kterou člověk získává díky neustálému vědomému rozhodování. Dalo by se říci, že získat schopnost správně se rozhodovat je proces, jež má tři fáze:

  1. schopnost rychle se rozhodovat – jinými slovy se jedná vůbec o to, naučit se rozhodovat,
  2. trvat na svém rozhodnutí – jen tak člověk získá jasnou představu o tom, co vše je schopen určit ve smyslu „jak a co se má stát“,
  3. schopnost rozhodovat se správně – teprve po „nekonečném“ množství rozhodnutí získá člověk velmi jemný a vytříbený cit pro správná rozhodnutí.

Manažer a víra

Jedna z definicí tohoto slova ve smyslu, o kterém zde pojednávám, zní takto: „Víra je přesvědčení o něčem“. (Autorský kolektiv, Slovník spisovné češtiny, str. 492) Slovo víra pochází z latinského slova verus a jeho původní význam byl „pravdivá věc, věrnost“. Velmi podnětnou definici, v opačném garde, podává John C. Maxwell: „Přesvědčení je víra nebo zásada, kterou neustále prezentujete, něco, za co byste chtěli položit život.“ (John C. Maxwell, Rozvíjejte své vůdčí schopnosti, str. 59)

Víra není nic jiného, než určitá myšlenka či stav, o kterém je člověk přesvědčen, je to pocit jistoty. V určitém smyslu „věřit“ znamená považovat za skutečnost něco, co rozum a smysly popírají. Mnohé vůdčí osobnosti měli svou ideu, myšlenku, o které byli hluboce přesvědčeni – tak, že se pro ni neváhali cele obětovat. Když je člověk o něčem přesvědčen, tzn. když něčemu věří, neváhá hrát „vabank“. Když tento druh víry prozkoumáme hlouběji, zjistíme, že ve skutečnosti tito lidé neriskují – oni jsou tak přesvědčeni o své věci, tak silně věří své myšlence, že vůbec neuvažují o možnosti prohrát či něco ztratit. V tomto smyslu berou i každou porážku pouze za dočasný stav věci a pořád jdou za svým cílem. Tento odhodlaný přístup jít stále vpřed navzdory porážkám a celá záležitost ohledně víry je pro mnohé lidi tak fascinující, že se takovému člověku s důvěrou oddají, následují ho. A možná zde, ve schopnosti člověka pevně věřit, bychom našli zdroj pramínku, ze kterého vyvěrá ono „tajemné fluidum“ charismatu.

O víře se zmiňuje také Warren Bennis: „Neobáváte-li se riskovat a jste-li přesvědčeni, že zvládnete kritiku, potíže nebo neúspěch, pracujete nejlépe a vaše práce dostává smysl. Důvěřujete-li vlastní intuici a instinktům, dokážete nepodléhat protikladným výsledkům průzkumů, tlaku ze strany spolupracovníků, konvenční moudrosti nebo zastrašování.“ (Warren Bennis, Staří psi a nové triky, str. 24)

Člověk, který v něco věří, dává mu to smysl, je ochoten se za svou věc „bít“… Lidé s vírou ve svou vizi v sobě mají vášeň, odhodlání a statečnost. Takové osobnosti lidé obdivují a chtějí je následovat. Většina lidí žije v područí svého vlastního strachu, chybí jim odvaha, statečnost a víra. O to více jim pak imponuje někdo, kdo rázně zavelí, kterým směrem se půjde, pak si sám stoupne do předních řad a vlastním příkladem ukáže, že svá slova myslí vážně. Leadership není o životě v přepychové kanceláři, kde je člověk oddělen od lidí. Proto v části pojednávající o definování pravého vůdce uvádím, že vůdce je někdo, kdo stojí v přední řadě.

Člověk, který věří ve svou věc, jde ostatním sám osobním příkladem. Je známou pravdou, že „příklady táhnou.“ Je jistě mnoho lidí na vedoucích pozicích, kteří jedno říkají a druhé konají. To nejsou skuteční leadeři (lídři).

Je zde zřejmá souvislost mezi integritou a vírou. Soulad slov a činů vychází z víry. Je také zřejmé, že víra úzce souvisí s vizí a vytrvalostí. Není-li vize, není čemu věřit. A není-li víra, člověk se s větší pravděpodobností vzdá u nějaké překážky. Bez víry člověk jen stěží může vytrvat v těžkých chvílích. Víra dodává vůdčím typům sílu i v těžkých chvílích.

Víru ve vlastní myšlenku považuji za těžiště veškeré činnosti každého leadera (lídra), protože když on sám nevěří ve svou věc, těžko přesvědčí ostatní, aby mu věřili oni. Víra ve svou vizi je pro každého skutečného leadera (lídra) nezbytná.

Manažer a pozitivní postoj

Žádný člověk, který je vůdčím typem, žádný člověk, který dosáhl výrazného, celosvětového úspěchu a ovlivnil tak svým životem doslova milióny lidí, nebyl negativně naladěný – minimálně ne vůči své vizi. Leadeři (lídři) jsou optimisté a pozitivně naladění lidé. Warren Bennis k tomu uvádí: „Optimismus mnoha vynikajících lídrů je téměř bezbřehý, projevuje se u nich mentalita „všemohoucnosti“. Neznají překážek. Většina optimistů se považuje za šťastné lidi a má pozitivní přístup k životu. (Warren Bennis, Staří psi a nové triky, str. 29)

Americký řečník a školitel mnoha nadnárodních amerických firem, Zig Ziglar, k tomu uvádí: „Ať se pouštíte do jakéhokoliv podniku, je vždycky tím rozhodujícím faktorem pro dosažení úspěchu právě váš duševní postoj. Stručně řečeno, je správný duševní postoj důležitější než nadání.“ (Zig Ziglar, Na shledanou na vrcholu, str. 239) A pokračuje: „… studie vypracovaná Harvardskou univerzitou prokázala, že na úspěchu, skvělém výkonu, vzestupu v kariéře, atd. se z 85% podílí náš duševní postoj a jen z 15% naše vlastní technické vědomosti (informace). Jednoduše řečeno to znamená, že vynakládáme 90% času a peněz na rozvoj té části mozku, která se podílí jen na 15% našich úspěchů. Na rozvoj partií, které zajišťují naši úspěšnost z 85%, obětujeme jen 10% času i peněz.“ (viz. tamtéž)

„Život je z 10% to, co se mi stane, a z 90% to, jak na to reaguji.“ (John C. Maxewll, Rozvíjejte své vůdčí schopnosti, str. 110) Duševní postoj, resp. rozdílnost mezi pozitivním člověkem (optimistou) a negativním člověkem (pesimistou) se projevuje v mnoha oblastech. Jednou z nejdůležitější je mentální přístup člověka k chybám či neúspěchu. K tomu opět Warren Bennis: „Většina lídrů, s nimiž jsem hovořil, mi řekla, že z neúspěchu se poučili víc než z úspěchů. Jsou to lidé, kteří se umějí učit ze svých chyb, dokáží z lidí dostat maximum a pomáhají jim překonat složité situace. Schopnost projevit lidskost a charakter – zejména v krizových situacích, kdy se věci dostávají až na bod mrazu, je mimořádně účinný nástroj lídra. Není nic lepšího než jednat zodpovědně, respektovat morální závazky a dozvědět se tak o sobě, jací skutečně jsme. Nic lepšího opravdu není.“ (Warren Bennis, Staří psi a nové triky, str. 48)

Mnoho lidí se nechá odradit neúspěchem, chybami, které dělá či kritickými poznámkami ze strany druhých. Pozitivně naladěný člověk, se neobává chyb, nenechává se odradit neúspěchem ani negativními výroky jiných lidí, věří, že každý problém má řešení.

Vnitřní, duševní postoj člověka utváří z velké části výsledek jeho činnosti. Duševní svět skutečného leadera (lídra) je velmi pestrým odrazem charakterního, zásadového, morálně silného, zodpovědného, rozhodného a optimistického člověka, který věří ve svoji věc, ve vizi, kterou dnem i nocí následuje.

Manažer a komunikace

Velmi zjednodušeně můžeme komunikaci definovat jako přenos informací. Slovník vymezuje komunikaci jako „sdělení, výměnu informací“. (Autorský kolektiv, Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, str. 141) Původ tohoto slova je z lat. communis, což znamená společný, obecný.

Výsledkem komunikace, vycházím-li z původu slova, má tedy být společně sdílená informace, fakt, nějaká skutečnost. Jinými slovy, pokud mám v hlavě nějakou informaci a z jakéhokoliv důvodu ji chci přenést na jinou osobu, musí mi tato osoba porozumět, abychom spolu mohli moji informaci sdílet.

Každý z leaderů (lídrů), aby mohl svou vizi naplnit, ji musí rozšiřovat do svého okolí, musí pro svou myšlenku získat lidi. To činní pomocí komunikace. Slovní formou, písemnou či jakoukoliv jinou, člověk ve vůdčí pozici lidem sděluje určité informace. Snahou jeho komunikace je druhé ovlivnit tak, aby sami ochotně následovali jeho myšlenku a byli pro ni zaujati. Důležité slova v předchozí větě jsou sami a ochotně.

Skutečná komunikace se skládá ze dvou částí – jednak mluvená část a jednak část, kdy člověk naslouchá. Z literatury o leaderů (lídrů) jsem vypozoroval, že zejména v druhé části, naslouchání, byli skuteční mistři. K tomu uvádí Stephen R. Covey: „Chcete-li s někým účinně jednat, ovlivnit někoho, musíte mu nejprve porozumět.“ (Stephen R. Covey, 7 návyků vůdčích osobností, str. 232) Toho nedosáhnete pouhými technikami, ale skutečným empatickým vyslechnutím druhé strany.

Leadership má hodně co dočinění s ovlivňováním lidí. Ovlivňovat neznamená manipulovat s lidmi. Základem pro vliv na druhého člověka je osobní příklad a schopnost druhému naslouchat, skutečně pochopit jeho situaci a city. Velmi výstižně to vyjádřil John C. Maxwell: „Lidi nezajímá to, co víte, dokud nepoznají, že se o ně skutečně zajímáte.“ (John C. Maxwell, Rozvíjejte své vůdčí schopnosti, str. 126) V zájmu o druhé a schopnosti naslouchat druhým je velká síla každého leadera (lídra). Proto jsem zařadil mezi prvky, které jsou společné pro leadery (lídry), kapitolu o komunikaci. Zájem o člověka a schopnost naslouchat jsou základními prvky komunikace mezi lidmi. Základní myšlenka na téma komunikace se dá vyjádřit takto: „Nejprve se snažte pochopit, potom být pochopeni“. V schopnosti naslouchat druhým a porozumět jim spočívá neskutečná síla a každý vůdce si toho je vědom.

Manažer a služba

Ačkoliv se může zdát tato kapitola poněkud zvláštní, při bližším prozkoumání původu slova a při pochopení významu, který se za pojmem „služba“ skrývá, zjistíme, že se jedná o jednu ze základních ingrediencí úspěšných leaderů (lídrů).

Původ slova je v praslovanském slově „sluga“, což znamená ošetřovat, pomáhat, podepírat. Z toho vyplývá, že služba a pomoc se navzájem prolínají. Skutečný leader (lídr) svým lidem pomáhá, podepírá je.

Již jsme si řekli, že každý leader (lídr) má svoji vizi. Každý skutečný leader (lídr), je také charakterní, zodpovědný, má pozitivní postoj. Při bližším prozkoumání podstaty leaderů (lídrů), skutečných vůdčích osobností, zjistíme, že jejich základním motivem, důvodem proč něco dělají, byla neskutečná touha pomáhat lidem v nějaké oblasti života. Tito leadeři (lídři) si ověřili pravdivost myšlenky, která říká, že pomáháme-li jiným lidem, pomáháme sobě.

Tajemství úspěchu spočívá v tom, co uvádí Zig Ziglar: „Můžete v životě získat všechno, co budete chtít, když budete pomáhat druhým lidem, aby dostali to, co si přejí oni.“ (Zig Ziglar, Na shledanou na vrcholu, str. 46). Tato zásada koresponduje s tím, co jsem objevil v dalších knihách o leaderech (lídrech) a co jsem již dříve citoval z Bible: Kdo chce být největší, budiž služebníkem.

Leadeři (lídři) sami sebe vnímají spíše jako lidi, kteří druhým slouží, než jako vůdčí osobnosti. T. Baťa, který se považoval pouze za správce – za správce majetku všech lidí, kteří pracovali v jeho podniku, uvádí v knize Úvahy a projevy: „Zjistil jsem toliko, že veliký závod vybudovat lze nejlépe, když podnikatel vytkne si za cíl sloužit zákazníkům a zaměstnancům, protože jen tak lze dosíci, aby zákazníci a zaměstnanci sloužili jemu, tj. jeho věci, jeho myšlence.“ (T. Baťa, Úvahy a projevy, str. 208) Tento Baťův výrok věrně vystihuje podstatu vůdcovství – vizi a službu lidem.

Napadají mě slova velkého amerického filozofa R. W. Emersona o tom, že všechny velké věci jsou prosté. Je mnoho teorií, studií, analýz a vědeckých prací ohledně fungování podniků a ohledně účinnosti leadershipu. Mnoho lidí nechce věřit něčemu, co se zdá být zdánlivě jednoduché na to, aby to mohlo být funkční a účinné – sloužit lidem. Existuje mnoho podniků, jež mají dlouhodobou tradici, historie poskytla mnoho příkladů těch, kteří stejně jako právě např. T. Baťa předávají nám všem poselství o tom, že v jednoduchosti je síla i dlouhodobá prosperita. Toto poselství je zřejmé. Služte svou prací lidem, přinášejte do jejich životů něco, co jim bude prospěšné, a bude se vám dařit. Otevřeme-li životopis kteréhokoliv velkého vůdce, viz. str. 14, zjistíme, že přinášeli lidem v nějaké oblasti užitek.